Extrém zvaný B7

Chtěl jsem na stránkách našeho oddílu nakousnout téma extrémních závodů a to hlavně z důvodu, že na letošním ročníku startovali naši čtyři členové.
Ženy zastupovala Jana Dudysová, muže Tomáš Urbanec, Tomáš Dudys a Tomáš Ernst.
Můj názor na extrémní závody je známý a netajím se ním. Je to holé hazardování se zdravím, na kterém je v dnešní době skvělý byznys!
Tím ale nechci snižovat výkony, zážitky a dřinu kterou závodníci podstupují a vážím si jejich odhodlání. Nicméně někdy je to vyváženo nějakým nynějším a nebo pozdějším zraněním, či nemocí.
Já osobně rád sportuji, běh je mi nejblížší, protože je nenáročný na čas a udržuje člověka ve skvělé kondici, ale jak se říká: " vot camcať, po camcať ". 
Jak jsem již psal výše Janka a Tomášové mají můj obdiv!
Chěl jsem po Jance a Tomovi Urbancovi ať napíšou něco o svých pocitech a zkušenostech, do jejich popisu jsem nezasahoval. Janka psala článek plný emocí po doběhu, Tom psal po týdnu.

Jana

Beskydská sedmička 2025 - moje druhá a přesto jiná!! Extrémní závod v Beskydských kopcích 102,5 km, převýšení 5 552 m zdolano v čase 19:54 hodin. Energie před závodem, neskutečný start a hodně známých kolem, Vás vyburcuje do prvních kopců. Celou trasu všechny kopce znám, ale i přesto překvapovali. To si říkáte, to už nemůže být horší, Nahoru -Dolu, kopec za kopcem... Když jsem se dala na boj, tak jdu bojovat - jak jde běžím, do kopců jdu, hlavně ať ty kilometry ubývají a cíl se blíží!! Nohy sloužily dobře, dokonce i na posledních kilometrech šlo běžet a do cíle byla euforie. Co mne překvapilo, tak můj žaludek, kdy mi vypověděl službu, a nemohla jsem nic moc jíst. Od Pindule žaludek na vodě, a i to málo chtělo ven. Ještě že tělo mělo z čeho brát . Nejhorší úsek byl M.Javorník-Padolí-V.Javorník!! To padlo hooodně sprostých slov. Ten sestup brutální, v hlavě už myšlenky: to zase bude třeba vystoupat, to si dělají srandu, už nikdy víc!! Nechtěla jsem déšť, zimu - bohužel hned od startu pršelo a pršelo... No, co už, nejsme s cukru, že?! Přes den krásně slunečno, a do cíle jsem naštěstí stihla doběhnout za světla a bez deště. Později začalo intenzivně pršet a setmělo se, to jsem už čekala v cíli a myslela na všechny co jsou ještě na trati. Díky za podporu všem. Díky zaměstnavateli IMOS , za možnost postavit se na start a pokusit své hranice a limity!! Letošní motta v závodě: "Limity jsou v hlavě", "Slovo nejde NEEXISTUJE"!

Tomáš

Start byl hodně zajímavý, plno lidí, ale atmosféra byla super. Po výstřelu jsem se nenechal unést davem, který běžel a pod Javoch jsem šel rychlochůzí. I tak jsem pak všechny co běželi v kopci při seběhu předbíhal. Na Javošek se šlo dobře, i když do půlky to byl špunt, ale pak jak se otevřela sjezdovka tak znalost kopce mi byla výhodou a šel jsem po pravé straně sjezdovky a hodně lidí předbíhal. Na Javošlu už mě čekala Esterka, která mi podala jiné kraťasy, protože jsem si ten den vzal úplně nové kraťasy, které mě trochu odíraly a tak jsem nechtěl riskovat, že mé náčiní bude odřené. Do řeky to už pak šlo samo, hodně lidí jsem nechal za sebou. Na občerstvovačce jsem rychle doplnil ionťák a šel jsem na druhý kopec. Tam už to byl jen úzký chodníček nahoru po sjezdovce, tudíž krok sun krok za ostatníma bez možnosti někoho předběhnout.  Ale jakmile se zase byla možnost běžet a sklon se otočil dolů tak zase to šlo krásně dolů. Na Morávce jsem doplnil ionťák, něco zdlabal, rohlík s humusem, meloun, tyčinku Mars. Na Travný už to bylo fajn. Už i do kopce jsem předbíhal, z kopce do Krásné také. Fakt jsem se cítil dobře. Ta noc mi sedí. Žádná spánková krize, nic mě nebolelo, žádné křeče. Síly jsem měl dost. V Krásné jsem na obcersvovačce doplnil zásoby, hodil něco do žaludku, nabral energii a dal si poprvé kofolu. Napsal jsem Esterce že jsem v Krásné a že může vyrazit naproti za mnou na Lysou. Cesta na Lysou byla docela nudná, dlouhá. Vedla přes Kykulku. Šlo se mi moc dobře, lidé za mnou mizeli. Jenže pak to přišlo, první bolest. Z kykulky je takový menší kopeček dolů kde jsem chtěl popoběhnout a začal jsem cítit menší bolest v pravém koleni. Jsem si říkal, že to nic nebude, že asi jen trochu to bolí a že se to rozchodu a přestane. No, spletl jsem se. Na Lysou jsem došel před východem slunce. Tam už na mě čekala Esterka s Birellem. Bylo fajn mít něco hořkého. Nahoře byla mlha, foukalo. Moc jsme se tam nezdrželi. Seběh z Lysé byl mírně bolestivý, ale dalo se dobře běžet. V Ostravici jsem se nadlábnul, chleba se škvarkovou, banán, meloun a hlavně káva. Byla možnost tejpování, tak jsem toho využil a koleno si zatejpoval. Později se ukázalo, že to nepomohlo a po prvním kopci se to odlepilo. V Ostravici to byla necelá půlka závodu, zhruba 47 km, byl jsem tam za 7:45 h. Po půl hodině v Ostravici jsem vyrazil na Smrk. Šla se mnou i Esterka. Už bylo vidno, začlo svítit sluníčko. Po prvních 3 hodinách od startu kdy nám pršelo, bylo fajn mít sluníčko. Cesta na smrk byla dobrá, i když už jsem cítil i bolest v koleni do kopce, stále jsem měl plno sil a i tak jsem do kopce předbíhal lidi. Vlastně celou cestu do cíle mi to do kopce šlo i přes bolest kolene. I Esterka mi řekla, že nejde poznat, že bych měl za sebou přes 50 km, jako bych šel první kopec. Na Smrku ale bylo zataženo a foukalo. Tam jsem se podíval, že jsem 396 celkově. To jsem si říkal, že jsem to dobře rozbalil. No a to bylo naposledy, kdy jsem měl takové hezké číslo. Pak už to šlo z kopce. Na smrku jsme se rozloučili a já zamířil směr na Čeladnou. No a tam už to přišlo. Chtěl jsem běžet, ale koleno mě nepustilo, začalo protestovat. Hodně bolelo,  ale ještě pomáhalo občas jít a občas popoběhnout. V Čeladné jsem se na občerstvovačce nezdržel a zamířil jsem na čertův Mlýn. Opravdu jak každý říká, že to je hnusný kopec a nikdo ho nemá rád, musel jsem dát za pravdu. Strašně se to táhlo. 4 km po asfaltu a pak přišel brutální stoupák po kamenech. Na hřebenu jsem šel za 2 lidma a ti blbě odbočili. Tak jsem si zbytečně 2 km nadešel. Když už jsem teda došel na čertův Mlýn tak jsem si říkal, fajn teď Pustevny a ještě 2 kopce a jsi v cíli. Byl takový menší kopeček, tak jsem si říkal, že ho zkusím trochu seběhnout. Po uběhnutí asi 10 m jsem dostal do toho kolene tak silnou bolest že jsem si musel sednout a rozdýchat to. A tam to přišlo. První ale pořádná krize. Cesta z Čertova mlýna na Pustevny byla tak bolestivá. Ještě jak je takový prudký sestup dolů z Čertova mlýna, tak jsem tam několikrát seděl, nadával, pajdal jak nějaký důchodce. I mi moc nepřidalo když mě předbíhali ostatní a viděli mě, tak někteří říkali že bych měl skončit. Popravdě i já jsem jednu dobu měl myšlenku, že to na Pustevnách zabalím a pojedu dolů lanovkou. Ale snažil jsem se hlavu přesvědčit, že to je jen v hlavě. A tak jsem si říkal, že i kdybych se měl do cíle doplazit tak tam musím dojít. Konečně jsem došel, spíš se dopajdal na Pustevny. Byl jsem psychicky i fyzicky v háji, že znova se mi vkládala myšlenka jet lanovkou, když byla na dosah, stačilo si jen koupit lístek. Na občerstvovačce jsem si dal teplou polévku, něco k jídlu a kofolu. A říkal jsem si, že než půjdu, lehnu si na trávu a trochu nechám koleno odpočinout, skoro jsem tam usnul. Pak ale přišlo něco, co mě úplně postavilo na nohy a psychicky zvedlo. Úplně v pravou chvíli, kdy jsem byl doslova v prdeli, mi volala Esterka že je dole v Ráztoce, kde na obcerstvovačce na mě čeká Marlenka a káva, že jestli jsem viděl na sítích medaili z cíle, že je moc hezká a že mi jde naproti na Pustevny. Tohle mě tak nakoplo, že jsem se zvedl a i přes silnou bolest jsem šel dolů za ní. Když jsem ji uviděl, byl jsem tak moc rád, že jsem měl co dělat udržet slzy. Potkali jsme se zhruba v půlce kopce. Řekla mi několik věcí, které mě tak povzbudili, že krize byla za mnou. Byl jsem už pevně rozhodnutý to dojít.
 I když už jsem věděl že do 20 h to nedám. V Ráztoce ta marlenla byla boží, hned jsem si dal asi 5 kousků a k tomu kávu. Esterka mi namazala stehna mastí a tak nějak mě zase povzbudila, že jsem doslova i přes bolest skoro ten kopec na Radhošť vyběhnul (s nadsázkou). Hodně lidí už se tam jen plahočili a já je předbíhal jako bych neměl za sebou 80 km. Jenže to jsem se tak asi radoval předčasně. Chvíli před vrcholem jsem začal cítit, že mě bolí i druhé koleno.  To už jsem se začal smát, že to není možné. Cesta z Radhoště dolů na Pinduli byla o tom, že kolena hráli mezi sebou přetahovanou, které bude bolet víc. Snažil jsem se hlavu přesvědčit, že to dáme a se sebezapřením jsem šel. V jedné třetině kopce na mě už zase čekala Esterka. Zase mi přišla naproti psychická podpora. Pak už na Pinduli jsem jen něco málo dál do sebe a šli jsme na poslední kopec. Ano Esterka šla se mnou až do cíle. Jenže ono to ještě nebo poslední kopec. V půlce cesty na velký Javorník jsme odbočili a šlo se zase necelých 300 m výškových dolů do Padolí. Fakt taková dupa světa. Tam už to s kolenama bylo bídné. Stačilo se na chvíli zastavit a když jsem se rozešel tak jakoby kolena chytali křeče, nesměl jsem se zastavovat. Z Padolí na velký Javorník to bylo 2.5 km do kopce něco jako na Javoch po sjezdovce. Po 90 km a s bolavými koleny to bylo opravdu výživné. Konečně jsem viděl rozhlednu a byl jsem nahoře, na posledním kopci. Konečně!! Teď ještě mě ale čekal sestup dolů do Frenu. To už bylo opravdu se sebezapřením, kdy jsem si fakt říkal, že už jen kousek a jsem v cíli. Už se i začalo stmívat. Konečně dole, 1 km do cíle. Půl km do cíle, zrovna mi prasknul puchýř, štípe to. Kolena na kaši. Ale cíl už za rohem. 200 m do cíle, Esteka se odpojuje, ať si to užiju v cíli. Jdu, ale ostatní lidi kolem tleskají, řvou, ať běžím, že jen kousek. Z posledních sil se snažím rozbíhat a tak těch 200 m běžím. Konečně v cíli. Byl jsem na měkko. Zároveň na sebe hrdý že jsem to došel. Čas sice 21:22 h, ale na to jaké jsem měl podmínky asi dobrý. V cíli objímám Esterku. Byla mi oporou a toho si moc vážím.... Teď zbývá vyšlápnout si těch pár schodů pro medaili. No to byla asi poslední výzva, dalo mi to zabrat se tam vyšplhat. Konečně dostávám medaili, pro kterou jsem se těch 100 km plahočil. Od teď moto B7 pro mě získalo jiný rozměr, to moto zní - lehce dosažené věci, nemají žádnou cenu. A je to tak. Byl to tak intenzivní zážitek, že si to budu pamatovat napořád. Zjistil jsem co dokážu, že když neprohraje hlava, když si člověk řekne že něco dá tak to opravdu dá i přes různé překážky a bolest.
A neplatí to jen ve sportu, ale i v životě.
Slova Tomáše........Když tak to zkrať a napiš, že do poloviny v pohodě a pak na hovno.....

Tolik tedy z pera našich závodníku.
Hlavně zdraví a ať jim to běhá!!